Rozhovor se spisovatelkou Dankou Šárkovou

 

Kdy a kde jste se narodila?Spisovatelka Danka Šárková

Narodila jsem se v zimě roku 1969 v Praze v Podolí.

 

Jaké jste měla dětství, kdo vás nejvíce v mládí ovlivnil? Měla jste nějakého idola nebo někoho ke komu jste vzhlížela?

Hodně jsem byla u babičky a dědy. Tehdy se moc „nenosilo“, aby se děti věnovaly tvůrčí činnosti. Tehdejší režim chtěl mít hodné žáčky v lavicích ve škole, a kdo se vymykal, musel do zvláštní třídy. Můj dědeček se mnou od malička maloval a tím myslím mi nevědomě pomohl k rozvinutí i té druhé hemisféry. Pak následovala Lidová škola umění u akademické malířky, pár výstav. Dnes malovat neumím, ale když píšu, vidím to v barevných obrazech.

Můj idol v dětství byl jednoznačně Vinnetou. Fascinovalo mě, jak je svobodný a prohání se na koni někde v prérii. Záviděla jsem mu, jak cválá se šípy s čelenkou na hlavě, a chtěla jsem být jeho Ribannou.

 

Máte nějaké sourozence? Starší nebo mladší? Starala jste se o ně nebo oni o vás?

Mám o šest let mladšího bratra, který žije také v Praze. Musela jsem ho vodit každé ráno do školky a pamatuju si, že jsem z toho neměla velkou radost. Naštěstí jsme pak společně chodili do základky, která byla v ulici, ve které jsme bydleli.

 

Pamatujete si na první lásku? V kolika letech jste se vdala?

Ve čtrnácti a půl jsem potkala svého manžela. Chvíli jsme spolu chodili, pak přišla vojna a moc jsme se nevídali. Ve dvaceti dvou letech jsem se za něho provdala. V té době jsem zdaleka nebyla výjimkou, naopak už prý bylo pozdě. Běžně se spolužačky vdávaly v osmnácti.

 

Kolik máte dětí, kolik jim je let, jak se jmenují?

Je to hrozné, ale už mám dva dospělé syny. Davidovi je dvacet čtyři a žije v Londýně a mladší osmnáctiletý Adam studuje a bydlí v Praze. Myslím, že mi oba dělají radost. Jsou tvůrčí a nadaní na hudbu.

 

Jaká jste vystřídala zaměstnání a čemu se věnujete nyní?

Mám hotelovou školu, a tak jsem se prvních patnáct pracovních let věnovala gastronomii. V době kdy jsem měla malé děti, jsem restauracím vedla pouze účetnictví na živnostenský list. Posledních deset let se pohybuji mezi praktiky čínské medicíny, lektory a lidmi pracujících v lidských zdrojích. Bohužel mě gastronomie zase doběhla. Mám přítele, který provozuje penzion v Krkonoších, ale tam jezdím jen psát a pomáhám, když opravdu „hoří“. Jinak se samozřejmě nejvíce věnuji psaní a vedu kurzy automatického a tvůrčího psaní pro širokou veřejnost.

 

Jaké jsou Vaše zájmy? Co ráda děláte v létě a co v zimě?

Vždycky jsem si přála jezdit na koni. Jak jsem na začátku rozhovoru uvedla, můj idol byl Vinnetou, a tak jsem si splnila svůj dětský sen a cválám po loukách naší české kotliny ve westernovém sedle.  Prérii jsem zatím nenavštívila, i když jsem poznala pár koňských kaskadérů, kteří nahrazují filmové postavy. S Pierrem Bricem už se bohužel nesetkám.

K zimním zájmům patří lyže a jsem šťastná, že mohu polovinu života trávit v Krkonoších, kde mám k tomuto zimnímu sportu perfektní podmínky.

Pak samozřejmě hodně čtu knihy a ráda cestuji. Tvůrčí psaní je také můj „koníček“, i když k němu už přistupuji jako k pravému řemeslu.

 

Máte nějaké oblíbené spisovatele nebo knihy?

Ze zahraničních spisovatelů je to jednoznačně Robin S. Sharma. Tento pán mi v životě hodně pomohl, když jsem potřebovala doslova „nakopnout“. Kniha Mnich, který prodal své ferrari je mojí Biblí. Uznávám neuvěřitelnou fantazii Lars Keplera a Gillian Flynnové, ale ráda si odpočinu u Susanny Kubelky. Četla jsem knihy české spisovatelky Simony Monyové a myslím, že dokázala mnoha ženám pomoci.

 

Jakou ráda posloucháte hudbu?

Diskotéková hudba pro mě moc není, ráda poslouchám tvrdší muziku.  Z českých kapel dávám absolutní jedničku skupině Lucie, ze zahraničních AC/DC a ostatním podobného ražení. Když píšu, vždy mám na uších sluchátka s filmovou hudbou, doslova miluju tvorbu Ennia Morriconeho, jehož poslední dva koncerty v O2 aréně jsem musela zažít na vlastní kůži. Pak samozřejmě meditační hudbu, kterou používám k poslechu i ve svých kurzech automatického psaní.

 

Co teď píšete?

Moc se mi to nechce prozrazovat, abych tu knihu zvládla dopsat. Pustila jsem se do celoživotního příběhu muže, který má diagnózu maniodepresivní psychóza (bipolární efektivní porucha).  Víc zatím neřeknu. Jen to, že nepůjde o tragédii. I takový člověk má nárok na hezký život, i když ho psychická porucha občas srazí na kolena.

 

Co pro vás psaní znamená v současné době?

Je to poslání. Něco mi uvnitř stále nabádá, abych psala. Jako kdybych slyšela: „Sedni k tomu počítači, vždyť čtenáři se musí v těch tvých románech najít a zjistí, že žijí úplně normální život.“ Pak mi nezbyde nic jiného, než napsat pár stránek. Odměnou mi je, když mi přijde e-mail  s poděkováním, že jsem někomu otevřela oči, a že děkuje. Nádherný pocit. Opravdu!

 

Kde a jakým způsobem hledáte inspiraci?

Podívejte se kolem sebe. Sám život je ohromná inspirace. Něco zažiju já, něco moje rodina a přátele, část si vymyslím, sestavím do fiktivního příběhu a román je na světě. Každý, kdo mě zná, se mě aspoň jednou zeptal: „Že o mně nikde nenapíšeš?“. Raději neodpovídám!

 

Máte nějaký ženský vzor?

Joanne Rowlingová je spisovatelka, kterou obdivuji, i když mne její žánr neoslovuje jako čtenářku. Napsat něco tak dokonalého, kde je vystavěný příběh kouzelníků, množství zápletek, napětí a zároveň neuvěřitelně udržená dějová linka s dokonalým vyvrcholením příběhu, je dar od Boha.